Jenže studovat si každý detail, to podle spousty lidí nemá cenu. Sice budete za machra, jak to všechno znáte, ale už to nebude pro vás překvapení.
Kdysi dávno se chodilo podle turistických papírových map. Nebylo od věci si prozkoumat terén, popřípadě dopředu vědět kam odbočit. Podle toho se leckdy dá obuv volit.
Bedlivé nastudování trasy nazpaměť, to je drobátko denervující. Abych už dopředu věděl, že za zatáčkou na mne vykoukne chata a za další že bude jezírko, to není nic pro dobrodruhy. Ale zase na druhou stránku musím uznat, že vědět dopředu jaký kus se půjde například po asfaltu je obr výhoda. Obzvláště, máte-li před sebou třeba dvacet kilometrů. Kouknu do mapy a vidím, hle, zde se půjde tři kilometry po asfaltu. Vím, že mohu zout boty do terénu a v klidu si vykračovat v botách lehounkých. Mým nohám se uleví a odpočinou si.
Ovšem pozor, vy to nezkoušejte! Respektive, ne hned napoprvé. Na to se musí opatrně, protože ne každá noha to vítá. Někomu natečou jako mlékárenské konve a ten den si již ty druhé boty neobuje. To je třeba vědět a zkoušet. Nejprve na krátké trati, pak na delší. Dlouhodobým zkoušením pak přijdete na to, co vašim nohám vyhovuje.
To vše myslím pro ty, kteří chodí pěšky delší túry. Já nevím, zda si pamatujete, ale říkalo se nám „dálkoplazi“.
Já zpočátku chodil jen v kanadách a nikdy mi to nečinilo sebemenší potíže. Nějaké speciální drahé boty mne nikdy nezajímaly a v těch svých jsem přešel moře kilometrů. Pokud tedy teprve začínáte, zkoušejte, co se dá. Nedívejte se na peníze, většinou ty nejdražší boty nestojí za nic a obyčejné pohorky vám udělají lepší službu. Přezouvání na dálkovém výšlapu si musíte nazkoušet sami. Nu a pokud jdete jen na kratší procházku, tak to bude asi vesměs jedno.
Všelijaké mastičky a vodičky na nohy si musíte také vyzkoušet. Někomu pomohou, jiného zradí. Tak, pěknou vycházku.
